Návrat na hlavní stranu

4.1.3. Další druhy chorálních kompozic

4.1.3.1 Hymny

Latinské strofické písně s veršovaným textem. Zpívány sborově. Objevují se už ve 4.století. Svým dalším svébytným vývojem byly protikladem gregoriánského chorálu.

Nové kompozice - zvláště tropy a sekvence - se objevují v tzv. karolínské době, kolem roku 800 v období kulturní aktivity na dvoře Karla I. Velikého (747-814).

4.1.3.2. Tropy

Hudební, textové nebo hudebně-textové vsuvky do gregoriánských zpěvů. Původně melodické koloratury vkládané do zpěvu, např. Alleluja, později sylabicky podloženy novým textem - tím ústup příznačné gregoriánské melismatiky.

4.1.3.3 Sekvence

Vznikly sylabickým otextováním dlouhých melismat nad poslední slabikou zpěvu Alleluja, v podstatě tedy druh tropů. Prvním známým autorem - Notker Balbulus (cca 840-912) - mnich benediktinského kláštera Sankt Gallen. Velká obliba a rozšíření.

Novou kodifikaci provedl ekumenický koncil v Tridentu r. 1545-63. Zůstaly pouze tyto sekvence (v budoucnu stále nově zpracovávány i největšími skladateli):

Victimae paschall laudes (na velikonoce)

Veni sanctespiritus (na letnice)

Lauda Sion salvatore (na svátek Božího těla)

Dies irae (část smuteční mše Requiem, zařazená místo Creda)

Stabat mater (původně na svátek Sedmibolestné P. Marie, byla sem přiřazena až v r.1727).

4.1.3.4 Duchovní písně a hry

Liturgická hudba postupně v rukách vyškolených zpěváků, proto v neškolených vrstvách vznik jednudušších písní.

Tzv. kyriamina - zhudebnění liturgické evokace Kyrie eleison (tak vznikla i první známá česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, pocházející z 10.-11.stol., viz odd.4.2.6.1).

Z nich vznik složitějších útvarů (nejstarší písně německé, např. Christus ist erstanden, nebo novější polská Bogurodzica).

Ve Španělsku tzv. cantigas /k/, v Itálii laudi (svěží invenčně i textově).

Duchovní hry - latinsky zpracované biblické scény (kněží a studenti). Původně z tropů gregoriánského zpěvu 9.století, později užití choorálu jako zpívaného dramatického dialogu. Zvláště známé - pašije (o utrpení Ježíše Krista), plankty (nářky P. Marie).

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.1.5 Středověká hudební teorie

Vycházela určitým způsobem z řeckých tetrachordů, ale stavěla je zdola.

8 tzv. církévních tónin ("módů") v rozsahu mužského hlasu A-g:

Teprve v době renesance přibyla tónina aiolská (a - a, dnešní mollová) a ionská (c - c, dnešní durová).

Severinus Boethius (cca 480-524) - jeden z největších učenců raného středověku (5 knih De institutione musica). Zdůraznění prvenství teorie před praxí. Rozděluje hudbu na vokální, instrumentální a na hudbu sfér.

4.1.6 Počátky středověké notace

Tzv. neumy - různé znaky k zapisování not. Původní systém čárek a teček nad textem označující pouze směr pohybu melodie v jednotlivých skupinkách tónů, ne tóny samotné. Intonačně i rytmicky nepřesné, ale sloužily i k dirigování (cheironomie = způsob dirigování rukou a prsty ukazující směr pohybu melodie, původ už ve starém Egyptě, vliv právě na vznik těchto neum) (viz dále odd. 4.2.1.3)

4.1.7 Středověká estetika

Zakladatelem sv. Augustin (354-430) - nejvýznamnější filozof raného křesťanství. Hl. úkol hudby: oslava Boha. Považována spíš za vědu než za umění (byla jedním ze svobodných učení).


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm