Návrat na hlavní stranu

4.2. Období románské a raně gotické (850-1300)

Zachovány všechny nejtypičtější prvky chorálního stylu - i vedle počínajícího vícehlasu tradiční jednohlasost a melismatika. Původní choorální rytmus se ztratil a z chorálu vyniká tzv. cantus olanus, který nerozlišuje délky tónů. Záhy odklon od melismatiky (díky textovému tropování chorálu).

Vzrůstající obliba strofických útvarů s veršovanými texty ("uzavřená! melodie).

Přechod od metrického verše k verši přízvučnému a rýmovanému ve zpěvních textech (latinských nebo i v nových románských jazycích).

4.2.1 Raný vícehlas (850-1100)

Původ mnohem dříve - dle lidové hudby mimoevropské (spíše spontání improvizace polymelodického charakteru), ve starověku asi instrumentální doprovod zpěvu. Řekové připouštěli pouze při instrumentálním doprovodu heterofonii. Existence vícehlasého zpěvu chorálu v Evropě možná už před 7.stoletím. První zmínky v 7.století biskup Aldhelm, v 9.století vlámský hudební teoretik Hucbald /k/ )cca 840-930).

4.2.1.1 Rané organum

Označení pro vícehlas kolem roku 900. Nejstarším pramenem Musica Enchiriadis (z druhé poloviny 9.století, připisován dříve Hucbaldovi). V něm zpěv v souběžných kvartách nebo kvintách, důležitý pokus o odstranění volné improvizace ve vícehlasu.

Další známé důležité prameny: Winchesterský /č/ tropář (z r.1050), milánský traktát Ad organum faciendum (1100) (viz odd. 4.3.4), čtyři rukopisy školy kláštera St. Martial v Limoges /ž/ (konec 11.stol.), Codex Calixtinus ze španělského kláštera sv. Jakuba v Santiagu de Compostela (cca 1140).

4.2.1.2 Typy raného vícehlasu

Kromě toho:

princip bordunu (dlouhé držení tóny doprovodného hlasu)

princip ostinata (neustálé opakování několikatónového melodického úryvku)

nejjednodušší formy imitace a kánonu

4.2.1.3 Teorie a notace

Quido z Arezza /c/ (cca 990-1050) - nejvýznamnější středověký hudební teoretik, italský benediktinský mnich. Zdokonalil intonačně nepřesnou neumovou notaci zavedením notové osnovy a pro vyučování zpěvu zavedl solmizaci: využil 6 slabik Hymnu Pavla Diacona k sv. Janu Ut queant laxis, jehož verše začínají vždy o jeden stupeň výše v diatonické řadě (počáteční slabiky jednotlivých veršů: ut - re - mi - fa - sol - la).

Chorální notace - Neumové znaky dostávaly od 12.stletí čtyřhranný tvar - tzv. nota quadrata (ve dvou tvarech: románském a gotickém). Přesná pouze intonačně ne rytmicky - proto vhodná pouze pro jednohlas. Pro vícehlas nutná až modální a zvláště mensurální notace (viz odd. 4.2.2.3).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY


 

Copyright 1994-2017 © Luděk Šorm