Návrat na hlavní stranu

4.2.2. Pařížská škola Notre Dame /notr dam/ (1150-1250)

Notre Dame v Paříži - první význačná katedrála gotiky. R. 1170 výuka hudební teorie na pařížské univerzitě. Hlavní představitelé (působili v katedrále Notre Dame):

Leoninus (2.polovina 12. Století) - pravděpodobně autor cyklu dvojhlasých varhanních skladeb Magnus liber organi de gradali et antiphonario

Perotinus (+ cca 1238) - obohatil Leoninovu techniku o tříhlasé a čtyřhlasé varhanní skladby, o klauzule a conductus, užíval modální notaci (viz odd.4.2.2.3)

4.2.2.1 Nové organum (Leoninovo)

Reprezentační forma liturgické vícehlasé hudby. Cantus firmus /k/ (dále jen c.f.) - výchozí chorál - zařazený do tenoru.

Leoninovo organum duplum (= dvojité) tvoří:

Je komponováno dvojí technikou a vzniká:

Za Perotina (po r.1200) prosazení trojhlasu (triplum) a čtyřhlasu (quadruplum) a uplatňováním tzv. klauzule (= část původní skladby nahrazována kontrapunkticky propracovanými diskantovými partiemi.

4.2.2.2 Nové formy

4.2.2.2.1 Moteto (motet, mptetus)

Nejvýrazněmší útvar rané vokální polyfonie. Původní název "motetus" pro nově otextované duplum.

Základem: c.f.-tenor (úryvek chorálu, později i světské písně) zapsaný v notách značné délky (asi prováděn také instrumenty( a k němu dotvořený kontrapunktující hlas (nebo dva hlasy) leckdy rozdílných textů (komentujících c.f. nebo úplně jiných).

Vyšší hlas se nazýval altus nebo medius (střední), nejvyšší discantus. Zesvětštělými francouzskými texty se moteto později dostává z chrámového prostředí.

4.2.2.2.2 Conductus /k/

Původní jednohlasé conducty (=zpěvy k průvodu) známé už v 9.století. V období školy Notre Dame protipól organa. Neliturgické umění kléru, umělé latinské básně spíše vážného, slavnostního nebo i společensky kritického obsahu. První druh středověkého umělého vícehlasu, který nevznikal zdobením odjinud vzaté melodie (nepřítomnost c.f. - větší volnost k hudbě a fantazii). Hlavní melodie ve spodním hlase, text shodný ve všech hlasech(2-4). Vliv na světskou hudbu.

4.2.2.3 Modální rytmus a notace

Charakteristický znak vícehlasu od sklonku 12. Do poloviny 13. Století. Spočívá v opakování určitých elementárních vzorců (modů) - kombinací "dlouhých" a "krátkých" hodnot. Odpovídají antickým básnickým stopám (trochej, jamb, daktyl, anapest, molossus, tribiadyz). Tvoří pravidelné skupinky - ordines, které se opakují.

Rytmická jednotka (doba) - třídílná (=vedení dokonalé, při dvoudobosti vedení nedokonalé).

Longa = dlouhá hodnota (má zpravidla 3 brevis)

Brevis = krátká hodnota

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY


 

Copyright 1994-2019 © Luděk Šorm