Návrat na hlavní stranu

4.3.10 Pozdní renesance

Vedle duchovních motet i světské formy - villlanelly, villanesky, canzonetty a tzv. baletti (= lehké taneční skladby, jednotlivé sloky ukončené refrénovitými la-la (ital.) a fa-la (angl.) Jejich autory např. Giovanni Gastoldi (+1622) a Baldassare Donato (+1603).

Madrigal v 16.století - nejprůbojnější umělecká forma s pokusem o nový netradiční hudební výraz - viz dále C.Gesualdo da Venosa a Orazio Vecchi: vychází z benátské školy, zvukomalba, tónomalba: malé skupiny zpěváků a capella s loutnou.

4.3.10.1 Itálie

Luca Marenzio /k.c/ (cca 1550-99) - neobyčejná zpěvnost zvláště v menších formách

Carlo Gesualdo /dž/ da Venosa /z/ (1560-1613) - kníže, díla velmi avantgardní a harmonicky odvážná (wagnerovská i pozdější chromatika, dramatičnost). Nejznámější madrigal Dolcissima mia vita.

Orazio Vecchi /k,c/ (1550-1605) - snaha uplatnit madrigal v dramatické formě: dramatický cyklus Amfiparnasso (jeden z předchůdců operního vývoje).

4.3.10.2 Německo

Hans Leo Hassler (1564-1612) - žák benátské školy (dvojsborovost), německé vícehlasé písně, italské madrigaly a baletti (Tanzen und springen)

4.3.10.3 Anglie

Největší rozkvět v alžbětínské době (v zlaté době královny Alžběty I. (1558-1603)

William Byrd /Ije Berd/ (1543-1623) - duchovní i světská hudba madrigalového typu a instrumentální hudba (viz odd.4.3.11.4.3) Jeho učitelem Thomas Tallis (1505-85).

Thomas Morley /li/ (1557-1603) - lehké melodické gastoldiovské baletti

John Dowland /davlend/ (1562-1625) - v madrigalech melodie v pětihlasu, ostatní hlasy jen doprovodnou funkci. Počátek monodiálního zpěvu s loutnou v Anglii (viz dále odd.4.3.11.4.1)

Orlando Gibbons /džibens/ (1583-1625) - nazýván "anglický Palestrina", anthemy (= anglická obdoba italských motet, rozšířeny v anglické církvi), významná také instrumentální tvorba.

Madrigaly přetrvávaly v Anglii dlouho (r.1741 založena Madrigal Society).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.11 Instrumentální hudba v renesanci

4.3.11.1 Hudební nástroje

Loutna - nejoblíbenější a nejrozšířenější, 11-12 strunné

Kytara, harfa

Clavicemballo /k/ - vzniklo spojením psaltéria (viz odd. 4.2.5.1) s klávesnicí

Virginal /verdži/ - druh anglického clavicemballa, strunný trsací nástroj s klávesnicí

Viola da gamba (tenorová) - počátky kolem r.1500, její podobné znaky má i dnešní kontrabas

Viola de braccio /čo/ (violová) - předchůdce dnešní violy, později změněna ve violino = housle, významný cremonský /k/ nástrojař Andreo Amati (1596-1684) - děd slavného houslaře Niccola A.

Příčná flétna - další vývoj, počátkem 17.století už 9 druhů

Šalmaje, bomharty (kíoncem 16.století nahrazeny fagoty-dulciany /č/)

Krummhorny (= křivé rohy) - dřevěné nástroje hobojovitého tvaru, dole ohnuty do tvaru zvířecícho rohu

Cinky - nátrubkové dechové nástroje ze dřeva nebo slonoviny

Serpenty (serpent = had) - basové cinky

Koncem 15.století - dnešní tvar trubky.

Varhany - značně zdokonaleny, ve 14.století pedály, rejstříkování, později dva manuály

4.3.11.2 Instrumentální sloh

Instrumentální hudba tehdy ještě nebyla svébytná. Počátek tzv. instrumentálního slohu rovnoceného vokálnímu - osamostatnění instrumentální hudby v přechodném období v benátské škole v době, kdy v římské škola vrcholí sloh a capella.

Nejprve v taneční hudbě. Dvojice tanců: volnější rychlejší (v Itálii pavana + gagliarda /lja/, ve Francii allemande /almán/ + courante /kurán/

Ve varhanní hře improvizace, u gamb variace. Vznik tzv. kolorování (= vyzdobování držených tónů)

4.3.11.3 Nejznámější instrumentální formy

Ricercar /č/ (ricercare=vynalézati) - vznikl z motet

Fantasia - motetová technika improvizace

Canson da sonar - z francouzského chansonu, pramen pozdější barokní sonáty

Toccata /k/ - na klávesových nástrojích, důraz na virtuózní techniku: často nad drženým basem (prodlevou) rachlé vrchní hlasy často figurativního charakteru (melodické rozložení akordů včetně melodických tónů)

Ciacona /č,k/ - řada kontrapunktických variací na opakující se téma (nejčastěji v basu)

Passacaglia /kalja/ - totéž, ale více obměn

Z ricercaru a fantasie se v budoucnosti vyvíjí fuga

Zvláštní notové písmo pro instrumentální hudbu - tabulatury

4.3.11.4 Oblasti a obory nástrojové hry

4.3.11.4.2 Loutnová hra - největší obliba

Francesco da Milano (*cca 1490) - italský loutnista (fantazie, ricercary, bitevní zvukomalebné výjevy - protějšek Jannequinových chansonů)

John Dowland (viz odd.4.3.10.3) - v čele slavné generace anglických mistrů, jeden z prvních koncertních umělců, cesty po Evropě.

4.3.11.4.3 Varhanní hra

A.Gabrieli, G.Gabrieli (viz odd.4.3.9.3) velký význam (toccaty, ricercary, fantazie), rychlé běhy, fungovaně polyfonní části

Jan Pieterszoon Sweelinck /svelinkú (1562-1621) - holandský skladatel a varhaník v Amsterodamu, vliv Benátek, Anglie a německých koloristů (ozdoby a koloratury zvláště ve varhanní hře), fantazie u něho v podstatě rozměrné třídílné fugy.

4.3.11.4.4 Angličtí virginalisté /verdži/

Největší rozkvět v alžbětínské době. Převyšuje melodicko-figurativní stránka nad setrvačnou harmonií. Stejný význam jako pozdější clavecinová literatura ve Francii.

John Bull (1562?-1628) - nejslavnější skladatel a virzuóz na virginal

William Byrd (viz odd.4.3.10.3) - vrcholný představitel, mistr rytmických variací a melodického zdobení, smysl pro zvukovou stránku, prvky programnosti (Píšťala a buben, Bitva apod.).

POKRAČOVÁNÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.12 Renesanční teorie a estetika

Pronikavý pokrok v teorii a estetice.

Odklon od středověké spekulace, poučení v řecké a římské antice.

Glareanus - zavedením aiolských a ionských tónin zrovnoprávnil mollové a durové tóniny s církevními.

Guiseppe Zarlino /c/ (1517-90) - "instituzioni harmoniché" /k/ ad. Práce - ozřejmil dualismus dur-moll tonin, přispěl k vytvoření harmonického myšlení.

Počátky tzv. afektové teorie - hudba nemůže přímo zobrazit a detailně popsat přírodu (jak bylo v renesanci od umění očekáváno), ale musí budit city libosti a podněcovat lidské afekty, bylo rozvinuto až v baroku.

DOKONČENÍ TEXTU KAPITOLY

4.3.13 České země v 16.století

Během 2.poloviny a v 16.století - překonáno zpoždění zapříčiněné husitstvím. Na něj navazuje hnutí českobratrské (mělo vliv na německý protestantský chorál) a utrakvistické (podobojí) - mezi křídly katolickým a husitským: nezávislé na Římu

Prvky renesance v Čechách - až počátkem 16.století. Nezakotvila u nás: vrchol až v době, kdy v jižní Evropě nastupuje baroko a monodie.

Nejvíce rozšířeny - duchovní písně. Protestantismus u nás ve směru českobratrském (starší, v umění zdařilejší) a lutherském (novější).

Českobratrské kancionály, např. Šamotulský (1561), redigovány biskupem Jednoty bratrské Janem Blahoslavem (1523-71), autorem první české hudební nauky (Musica).

Literátská bratrstva = společnosti hudebních zájemců, organizovaných cechovním způsobem (řemeslníci, měšťané) ve všech větších městech. Skvěle zdobené kancionály, např. Franusův, Kancionál Královéhradecký (1505), Speciálník královéhradecký (moteto Náš milý sv. Václave) ad. Zde český vícehlas, vlivy Machauta a nizozemské školy.

Jan Campanus Vodňanský (+1622) - předbělohorský rektor Karlovy university, autor písní a zhudebněných částí bible (známé ódy, např. dvojsbor Rorando coeli)

4.3.13.1 Česká kontrapunktická škola

Skladatelé většinou mimo Prahu, styk s lidovou kulturou (odtud často c.f.)

4.3.13.1.1 Jan Traján Turnovský (2.polovina 16.století)

Proslulá mše na c.f. Dunaj, voda hluboká.

4.3.13.1.2 Jiří Rychnovský (cca 1540-1616)

Ředitel kůru v Chrudimi, autor znamenitých motetů.

Význačné kapely mimo Prahu: Rožmberská kapela v Českém Krumlově, kapela na hradě Pecka u Nové Paky ad.

4.3.13.1.3 Kryštif Harant z Polžic a Bezdružic (1564-1621)

svobodný pán na hradě Pecka - šlechtický skladatel, diplomat a válečník, všestranně vzdělaná osobnost. Působil také v Innsbrucku, cestoval (Přední Asie, aj.). Jeden z čelných představitelů protihabsburského odboje (popraven s českými pány na Staroměstském náměstí).

Nejlepší ukázky české vokální polyfonie: Missa quinis vocibus (pětihlasá) na c.f. Marenziova madrigalu Dolorosi martir, moteta Qui confidunt in Domino a Maria Kron

4.3.13.2 Cizí skladatelé u nás

4.3.13.2.1 Jacobus Handl Gallus (1550-91)

Skladatel slovinského původu. Působil v Olomouci a Praze. A výrazově podmanivý, převaha harmonického myšlení nad kontrapunktem, vliv benátské školy. Nejvýznačnější díla:

Opus musicum harmoniarum (1586-90) - soubor motet podle církevního roku

Moralia - soubor moralizujících motet

Mše a další díla

4.3.13.2.2 Dvorská kapela na Pražském hradě

Měla mimořádný význam. Založil ji Ferdinand I., největší rozmach za Rudolfa II. (45 zpěváků, chlapecký sbor, 20 trubačů a další instrumentalisté).

Nejvýznamnější kapelníci:

Philipp de Monte (viz odd.4.3.6.5.1)

Jacob Regnart /k,ň/ (1450-99) - vícekapelník, vynikající zvláště světské skladby.


Copyright 1994-2021 © Luděk Šorm